Drátenický Pulitzer

Není všechno zlato, co se třpytí. Ne všechno, co vyhraje nějakou cenu, je dobré/kvalitní. Ohledně literatury asi došlo k podobné situaci, jako když Barack Obama dostal Nobelovu cenu za mír. Konkrétně mám na mysli novelu Paula Hardinga Tinkers (česky Tuláci), která získala Pulitzerovu cenu za literaturu za rok 2010.

Než se pustím do samotné knihy, zastavil bych se u českého názvu knihy. Zdá se mi, že se opět projevila česká specialita "mrvení názvů", která se nejčastěji vyskytuje u filmů. Český význam slova tinker je dráteník. Dráteník je i  povolání jedné ze dvou hlavních postav. O toulání, tulácích apod. nepadne v knížce ani slovo. Takže asi tak :-(

Jak jsem se vlastně k téhle knize dostal? To jsem takhle jednou brouzdal mezi knížkama po Amazonu a zaujala mě knížka, která vyhrála Pulitzera a stála příjemných $5 (cca 100,- Kč). Měla pouhých 192 stránek - to slupnu jako malinu. Jak jsem se mýlil...

S přestávkama jsem četbou strávil asi čtyři měsíce. Nechtělo se mi do čtení, bylo to utrpení. Neustále jsem sledoval, kolik ještě zbývá do konce. Nevzdával jsem to, říkal jsem si, že tam přece musí být něco skryto. Možná že je, ale já jsem to nenašel. Čím podle mne kniha nejvíc trpí, je absence dostatečně robustní dramatické konstrukce, která by unesla/utáhla byť tak krátký útvar. Zkrátka, příběh nefunguje. Nemá dobrou stavbu.

Za zmínku určitě stojí jazyk. Novela je psána velmi krásnou angličtinou (což je možná důvod, proč se zapomnělo na "vyprávění"). Občas jsou zde dechberoucí popisy - zejména musím ocenit scénu stěhování doktorova domu. Ale jako celek to prostě nefunguje.

Pulitzerova cena je jistě kvalitní ocenění a určitě stojí za to se podle něj orientovat. Ale někdy prostě šlápnou vedle.

A cappella metal

Hned na úvod video:

A cappella metal. Mazec, co? Na tohle jsem narazil náhodou při brouzdání po YouTube. Když jsem před lety slyšel poprvé Apocalypticu, líbilo se mi, jak písně od Metallicy "unesly" nástrojovou transformaci (cellový kvartet). Tehdy to bylo nové a zajímavé. Dnes už je to trochu nuda.

A cappella kapela :-) Van Canto zkusila něco podobného - všechny nástroje, kromě bicích nahradila lidským hlasem. Časem to už tak zajímavý nebude - takový revival. Ale teď je to zábava.

Musím přiznat, že hlasově jsou Van Canto disponovaní dobře. Zejména bych vypíchnul rockově příjemný sólový zpět, hlasovou wah-wah ekvilibristiku a samořejmě rytmiku (rakkatakka dandan). A taky výběr repertoáru - je příjemné si zavzpomínat s (metalovou) klasikou (pro ty neznalé, od shora dolů: Metallica, Manowar, Iron Maiden).

Van Canto - Fear of the Dark

Metallica a Lou Reed? 2in1

Čekáte na nové album Metalliky? Čekáte na nové album Lou Reeda? Vaše čekání je u konce! Za cenu jednoho CD dostanete oboje :-)

OK, dost marketingu. Stalo se něco velmi nepravděpodobného a pro mne velmi příjemného. Dva moji letití hudební favoriti se dali nečekaně dohromady a natočili společné album. Pro mne je to tedy dost nečekané a byť jsou oba protagonisté součástí rockové scény, těch protikladů je opravdu hodně. Např. dnes už mainstreamová kapela vs. svérazný "sametově undergroundový" písničkář. 60tá vs. 80tá léta, kdy začínali, perfekcionisti vs. bluesově relaxovaný kytarista, kterému nevadí nějaké to brnknutí vedle, či falešný tón atd. Na druhou stranu, v obou případech jde o rockové legendy, které enormně ovlivnily hudební dění a mají myriády následovníků a epigonů.


Album vychází 31. října. Máme se na co těšit.

Královna rockabilly. Single malt

Nedávno jsem se díval na film Wild Target (mám slabost pro britské komedie a speciálně pro Billa Nighye). Příjemná záležitost. V titulcích jsem zbystřil. Mayhem. Nějaká Imelda May. Hm. Nažhavil jsem internet a byla z toho láska na první poslech a pohled.

Čím mě Imelda uchvátila? V první řadě svým zjevem :-) Na světě je dneska spousta revivalů, ale málokdo vypadá tak malebně jako fanoušci a muzikanti rockabilly. Nicméně tenhle post je hlavně o muzice, takže... Imelda je hlavně famózní zpěvačka s výborným repertoárem.

Zajímavé je, že Imelda není z Ameriky, jak by každého na první pohled napadlo. Imelda je z Irska! Možná právě ten zaoceánský odstup jí umožnil uchopit rockabilly s odstupem a moderně. Pokud si poslechnete její poslední desku Mayhem, je tam všechno co má ve správném rockabilly být - zběsilé houpavé tempo, akustický kontrabas a obrovská "intergalaktická" echa (pro nemuzikanty, představte si zvuk rokenrolu zahraný v prázdném obilnářském sile ;-)

Zároveň jsou aranže a zvuk natolik současné, že kdo nemá aspoň trochu znalost hudební historie, tak by nejspíš asi nepoznal, že jde o retro. Imelda doposud vydala dvě desky. V roce 2008 desku Love Tattoo, která je taková "rockabilly sevřenější" a v loňském roce (2010) výbornou (a hudebně barevnější) Mayhem. Právě na této desce je vidět Imeldino "reprodukční" rozpětí - pěknou barvu má její křičený zpěv jako ve vypalovačkách Mayhem a Psycho, naopak něžná je v baladě Kentish Town Walz a melancholicky-bolestně patetická v jazzově bluesovém kousku Too Sad to Cry.

Imelda si postupně získává i světové renomé - o její spolupráci s Jeffem Beckem jsem již psal. Takže už se samozřejmě těším, až přestane obrážet britské kluby a přijede někdy k nám. Živě to určitě budce stát za to.

Chození v písku

Jeff Beck je prostě génius. Netřeba nosit dříví do Athén a sovy do lesa. Náhodou jsem se však dostal k věci, která Jeffovo umění posunuje do úplně jiných sfér a jak říkají angličané, it blows my mind. Zkrátka hledal jsem si nějaké informace o Imeldě May (o které určitě něco napíšu) a narazil jsem na tohle:

Na začátku je Jeffovo famózní sólo (všimněte si té pravé ruky!!). A pak přijde na pódium Imelda jako královna, začně zpívat... a zbytek už se nedá popsat. Já u toho vždycky brečím jako želva. Taková je to síla!

Bezútěšná cesta

Dočetl jsem svého prvního Cormaca McCartyho - Pulitzerovou cenou oceněnou The Road (Cesta). Jde o velmi hutnou a depresivní vizi post-apokalyptického světa, který postihla nezmiňovaná globální katastrofa. Čtenář se neustále setkává pouze s jejími důsledky - všudypřítomný černý popel, zuhelnatělá a léty vysušená lidská těla, kostry zvířat, mrtvé stromy, rozpadající se města.

Tímto ponurým prostředím, s přicházející zimou, putuje ústřední dvojice - bezejmenný Muž a Chlapec, směřující z vnitrozemí na jih, k moři, kde by mělo být příznivější podnebí. Těžko říct, jak je chlapec starý, svět před katastrofou si nepamatuje/nezná, zároveň od katastrofy mohlo uběhnou (odhadem) maximálně deset let.

Největším problém našich poutníků je jídlo. Jsou neustále závislí na nalezení konzervované potravy dřív, než umřou hladem. Je to jeden z důvodů jejich putování - všechna místa, kterými prochází už byla mnohokrát prohledána jejich předchůdci a najít ještě nějaké neobjevené zásoby je velmi výjimečné. A konzervované jídlo je jediná možnost - všechny rostliny a stromy jsou uschlé a žádná zvířata nežijí.

Druhým důvodem pro neustálé putování jsou zbylí přeživší lidé. Lidskost se ze světa vytratila, nedostatek jídla často vede ke kanibalizmu, ozbrojení lidé se stávají otrokáři apod. Naši dva poutníci se snaží dodržet, co si kdysi slíbili - že zůstanou těmi dobrými. Ale je to těžké. Dát slepému starci u cesty plechovku jídla? Stejně nejspíš brzy umře hlady a nám bude chybět... Zejména Chlapec je zde morální instancí a je pro něj těžké smířit se s realitou. Muž bez Chlapce by nejspíš morální zásady rychle ztratil.

Kromě podmanivého popisu reálií (určitě si to čtěte v teple, za světla a s dostatkem jídla po ruce ;-) jsou jedním z triumfů knížky lakonické rozhovory mezi Mužem a Chlapcem (vůbec celý styl textu je velmi minimalistický):

"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samozřejmě."
"Umřeme?"
"Někdy. Teď ne."
"A stále jdeme na jih."
"Ano."
"Takže nám bude teplo."
"Ano."
"Okay."
"Jak okay?"
"Nic. Jen okay."
"Bež spát."
"Okay."
"Zhasnu lampu. Je to v pořádku?"
"Ano. To je v pořádku."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samožřejmě, že můžeš."
"Co bys udělal, kdybych umřel."
"Kdyby's umřel, tak bych chtěl umřít také."
"Tak abys mohl být se mnou?"
"Ano. Abych mohl být s tebou."
"Okay."

Jako varování pro milovníky happy-endů se sluší uvést, že novela nekončí šťastně. Rovněž se nesluší prozrazovat konec, tak snad jen naznačím, že na konci, v posledním odstavci se skrývá malá, možná naděje.

Anvil! Může kovadlina dojmout?

Věřili byste tomu, že existuje kapela, o které se pochvalně vyjadřuje Lars Ulrich (Metallica), Scott Ian (Anthrax), Lemmy (Motörhead), Slash (Guns N' Roses, Velvet Revolver), či Tom Araya (Slayer) a pravděpodobně jste o ní nejspíš nikdy neslyšeli? Ano, je to tak - ta kapela se jmenuje Anvil a přiznám se, že já sám jsem o ní věděl pouze to, že existuje (existovala) a nikdy jsem ji neslyšel. Můj zájem o ni vzbudil až dokument Anvil! The Story of Anvil.

Dokument začíná sugestivně: "V létě 1984 některé z největších rockových skupin měly společné turné po Japonsku. Scorpions, Whitesnake, Bon Jovi. Všechny tyhle kapely prodaly miliony desek. Kromě jedné... Anvil.", podkresleno originálními záběry z japonského koncertu. Střih. Padesátiletý Lips (zpěv, sólová kytara) rozváží po Torontu dodávkou obědy.

Dokument popisuje tehdejší (2006) stav kapely, kdy hrají v torontských klubech pro pár desítek posluchačů a živí se příležitostnými pracemi. Nicméně stále mají rádi (svoji) hudbu, hrají (nikdy se nerozpadli) a věří, že se jim podaří znovu uspět. Náhle se jim naskytne šance jet turné po Evropě - největší za posledních 20 let, nicméně po slušném začátku (Swedish Rock Festival) se turné postupně mění v katastrofu, hlavně zásluhou neuvěřitelně diletantské manažerky. Mmj. je zde také jedno ošklivé extempore z Prahy (to se člověk zase jednou zastydí, že je Čech).

Aby bylo jasno, kluci z Anvil nejsou žádní neumětelové - Robb Reiner je velmi slušný bubeník o kterém s úctou mluví Lars Ulrich (bubeník Metalliky) a Lips je výborný kytarista (Lemmy kdysi Lipsovi nabídl místo kytaristy v Motörhead) a dobrý rockový zpěvák (občas mi připomíná Roba Halforda). Prostě ale nějak neměli štěstí.

Po zkaženém turné je dalším tématem snímku nahrávání nové desky, které provázejí podobné peripetie. Finále snímku je pak návrat na festival do Japonska a vy se přistihnete, jak klukům držíte palce, aby jim aspoň jednou něco vyšlo.

Film je z hlediska stavby velmi dobře a autenticky natočený - až se nechce věřit, že nejde o hraný dokument. Kluky z kapely si prostě zamilujete. A i když třeba nemáte rádi metal, tak když kapela v závěru rozjede pecku Metal on Metal, určitě si budete podupávat do rytmu.

Když se vrátím zpátky k titulku tohoto postu, tak podle novinářského pravidla implikuje otazník v titulku zápornou odpověď. Sám za sebe ale musím říct, že mne příběh kluků z Anvil dojal. A i když to zní jako klišé, tak když Lips v závěru říká "muzika přetrvá věčně, to je to umění a to je ta nejdůležitější věc", tak víte, že je to pravda.

Anvil - Metal on Metal

Charley je pes!

Dočetl jsem svoji první knížku v angličtině. Tím myslím knížku beletristickou - ty odborné už čtu léta. Díky schopnosti Kindlu zobrazovat (výkladový) slovník přímo ve čteném textu se mi "stalo", že jsem knížku neodložil po pár přečtených stranách, ale celou ji přečetl.

Největší problém u papírových knížek v angličtině vždycky byl, že neznámá slovíčka bránila člověku se začíst a neustálé hledání nebo vypisování slovíček na později je pracné a člověka to přestane bavit. Proč se mi podobná věc nestává u odborných knížek? Inu, protože počítačová literatura má ustálenou doménu slov, která se člověk za ta léta naučil a ten zbytek se dá pochopit z kontextu. Naproti tomu u beletrie, co autor to jiný styl a jiná množina slov. No a Kindle tenhle problém elegantně a technologicky příjemně vyřešil.

Jak už jsem zmiňoval v předešlém postu, první (beletristická) e-knížka, kterou jsem si koupil byla Travels with Charley (Toulky s Charleym) od Steinbecka. Steinbecka jsem měl vždycky rád a ty základní věci jsem od něj v češtině přečetl. Nicméně Charley se mi stále nějak vyhýbal. Poprvý jsem se s ním setkal na střední škole, kde jsem v hodině angličtiny četl úryvek, který mě zaujal a dodnes si ho pamatuju (a jsem rád, že jsem ho po letech v knížce rozpoznal). Od té doby jsem si chtěl Charleyho přečíst, ale podařilo se mi to až nyní. Co mě překvapilo - a z úryvku to nebylo zřejmé - že Charley je pes! Ano, Steinbeck cestoval po Americe se svým psem.

Téma knížky je mi blízké - šedesátiletý Steinbeck se vydal dodávkou po Spojených státech, aby zjistil, jaká je "současná" Amerika a Američané (ostatně podtitul knížky je Hledání Ameriky). Projížděl místa, která třicet let neviděl, kde vyrůstal, která chtěl kdysi/vždycky navštívit, apod. Na počátku cesty to byla potřeba vystoupit ze slonovinové věže uznávaného spisovatele a zjistit "pravdu" o lidech, o nichž píše. Na konci cesty pak bylo poznání, že když se člověk vydá na cestu, tak i když se vrátí zpátky, tak nikdy už není jako dřív - cesta ho proměnila (a možná už to samo rozhodnutí/potřeba odejít).

Tohle říká Steinbeck o městě, kde kdysi žil:

"My town had grown and changed and my friend along with it. Now returning, as changed to my friend as my town was to me, I distorted his picture, muddied his memory. When I went away I had died, and so became fixed and unchangeable. My return caused only confusion and uneasiness.".

Zapálit oheň

kindle /kindl/ [v. trans] Zapálit nebo založit oheň. Podnítit nebo inspirovat (emoci nebo pocit): a love of art was kindled in me. [intrans] (emocionálně) být vzrušený: She pressed on, enthusiasm kindling within her. [intrans] stát se vášnivým nebo vzrušeným: the young man kindled at once.

(přeloženo a opsáno z "šetřiče" Kindlu)

Je to co pár týdnů, co jsem si pořídil čtečku elektronických knih Kindle. A jsem s ní moc spokojený. O tom, jaké skvělé vlastnosti Kindle má, jak se ovládá a jak se z něj čte už toho bylo napsáno mnoho, takže se zaměřím spíše na sociálnější věci, které se Kindlu týkají.

Začnu tím, co je vždycky jako první protiargument - no jo, ale (papírová) knížka je prostě knížka! Částečně souhlasím. Nedávno jsem k narozeninám dostal knihu o Fridě Kahlo (mé oblíbené malířce). Má cca formát A4, barevné obrázky/reprodukce, křídový papír, atd. Pro takový typ knih Kindle rozhodně není. Ten je naopak výborný na to, co nazývám "spotřební literaturou". Tedy odborné knihy a beletrie, kterou nemusím mít v knihovně (přece jenom - když máte v knihovně Odyssea od Joyce a někdo k vám přijde na návštěvu, hned cítíte v diskuzi intelektuální převahu :-)

Že je nabídka českých elektronických knih tristní je známá věc a mění se to jen pomalu. Pokud pominu knihy zdarma, našel jsem jen jeden český obchod, kde se dají koupit knížky v Kindle formátu: WKnihy. Nabídka je malá, ale snad se časem rozroste. Jiná česká vydavatelství vsadila na buď formát PDF nebo epub, (což by nevadilo, protože je lze převést), ale bohužel bez výjimky používají DRM :-( Fuj a hanba!!

Takže Kindle je, dle mého názoru, zatím hlavně pro anglicky čtoucí čtenáře. A zde mne Kindle nadchl - nikdy jsem nepřečetl anglickou knihu (beletristickou, odborné čtu běžně). Vždycky jsem ji po pár stránkách odložil, protože těch slovíček, co jsem neznal bylo moc a přestalo mě to bavit. Ovšem s Kindlem a jeho vestavěným (výkladovým) slovníkem se čte jedna radost. Už jsem přelouskal půlku Travels with Charlie (Toulky s Charliem) od Steinbecka a jednu povídku Black Swan (Černá Labuť) od Bruce Sterlinga. A těším se na další.

Avizoval jsem tu sociálnost, takže pro dvě výše zmiňované knížky dávám k dispozici svoje zvýrazněné pasáže (rozkliknout preview).

High tech tango v Praze

Na den Vítězného února (25. 2.) zavítá do Prahy jedno ze dvou nejvýznamnějších electrotango uskupení - Gotan Project, aby tady představili svoji novou desku Tango 3.0. Koncert se koná v divadle Archa, cena lístků je trochu vyšší. Bohužel, budu tou dobou na dovolené, takže mi tato významná událost unikne, ale co - to je život.

Pokud by byl někdo na vážkách, které že to je to další (ze dvou nejvýznamnějších) uskupení, tak je to samozřejmě Bajofondo.

Elita & plebs

"Propast mezi elitou, která si stahuje a titulkuje aktuální seriály z vyspělého zahraničí, a plebsem, odkázaným na televizí šířený odpad z rozvojového světa, se opět rozevřela o něco více." (Nový prostor, 369).

Tenhle výrok mě pobavil a zároveň s ním hluboce souhlasím (ano, já patřím k té elitě :-) Na druhou stranu si říkám, že jak autor fejetonu/výroku, tak já nevlastníme televizi, takže náš pohled může být zkreslený.

Musím se přiznat, že můj mediální obzor je značně omezený - pravidelně čtu pouze Respekt a Hospodářské noviny. Ale i tak ke mně dorazilo, že televize Nova nasadila do hlavního vysílacího času těžký kalibr - tureckou telenovelu (prý už to zase přesunula).

Patřím ke Generaci X (v Česku oblíbený termín Husákovy děti mě nechává chladným - sorry, já jsem Michala Davida (fuj!) neposlouchal), která by měla pomalu "přicházet k válu". Nějak nechápu, proč to veřejný prostor nerespektuje/nereflektuje. Na druhou stranu si říkám, dobře nám (= jim) tak. Až to tady bude k nevydržení, odejdu do Anglie. Nebo do lesů, jako Thoreau.

Stále dávat blues...

Dnes jsem si v novinách přečetl smutnou zprávu - zemřel irský kytarista Gary Moore. Krásný "skleněný" tón jeho kytary už bude znít jenom z desek.

Garyho jsem potkal ještě jako teenager, když tehdy aktuálně vyšla jeho sólová deska Wild Frontier a ačkoliv jsem ji už dlouho neslyšel, dodnes si pamatuji keltskou vypalovačku Over the Hills and Far Away a instrumentálku The Loner.

Gary se mi pak na čas ztratil z očí, abychom se znovu po letech potkali, oba již jako staří bluesmani :-) Jeho deska Still Got the Blues patří k mým nejoblíbenějším a představuje esenci Garyho kytarové krásy.

Paradoxně nejpozději jsem se dostal ke Garyho ranější tvorbě. Ano, Thin Lizzy. A zároveň Garyho sólová deska Back on the Streets, kde mu Phil Lynott jako host nazpíval fenomenální baladu Parisienne Walkways.

Gary už je v bluesovém nebi, pokoj jeho duši.

Kolik tváří má Bob Dylan?

 Člověk by neřekl, jak takový "kvalitní" plátek jako Aha, může vydávat kvalitní (bez ironie) filmy. Asi to koupili v nějakým balíku a bylo jim líto to nevydat. Každopádně za hezkých 49,- jsem shlédl film Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (I'm Not There).

Už na obalu mě překvapila plejáda hvězd, která ve filmu hraje (většinou hlavní role): Cate Blanchett, Richard Gere, Heath Ledger, Julianne Moore, Christian Bale, Charlotte Gainsbourg. Vzhledem k typu filmu to asi všichni brali jako poctu Dylanovi. Film je to typicky klubový, vyprávění je značně experimentální a některé scény velmi surrealistické.

Tím experimentální mám na mysli formu snímku - Bob Dylan (nikdy pod svým pravým jménem, což mi přijde vzhledem k počtu jeho pseudonymů typické) je interpretován šesti různými herci - každý z nich představuje jedno typické období Dylanova života. Dvanáctiletý černošský(!) kluk představuje mladičkého fabulujícího/mystifikujícího Dylana až do setkání s Woodym Guthriem, famózní Cate Blanchett elektrifikovaného Dylana v šedesátých letech, Christian Bale (naštěstí) převážně na fotkách jako folkový Dylan v první půlce šedesátých let, atd.

Navzdory experimentální formě jsou ale ve filmu zachyceny všechny důležité aspekty Dylanova života - Guthrieho už jsem zmiňoval, dobu folkových protest-songů (na fotkách výborně zachycena Julianne Moore jako mladá Joan Baez), elektrifikace a vypískání na festivalu v Newportu, motocyklová nehoda a poustevničení, ad. Na druhou stranu předpokládám, že lidé, kteří nemají alespoň základní představu o peripetiích Dylanovy dráhy, se museli ve filmu dosti ztrácet. Mně samotnému trvalo dost dlouho, než jsem některé metafory, scény a obrazy rozpletl.

Film má velice poutavou vizuální stránku a vlastně lituju, že jsem ho nemohl vidět v kině. Z hereckých výkonů bych vyzvedl Cate Blanchett, která se Dylanovi podobala i fyzicky a Richarda Gera, který zobrazil Dylanovo poustevničení, stylizované do legendy o Billym the Kidovi. Christiana Balea kvůli jeho "koženému" obličeji zrovna nemusím, ale i on se ve filmu na fotkách do Dylana výtečně převtělil.

Je zde samozřejmě spousta Dylanovy muziky, ze svých oblíbených skladeb bych uvedl Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again, One More Cup of Coffee, Man In the Long Black Coat, Idiot Wind, Mr. Tambourine Man a samozřejmě Like a Rolling Stone.

Last Convertible

Četl jsem tu knížku asi pětkrát. Když pominu moji v dětství oblíbenou sérii O pejskovi a kočičce, je Poslední kabriolet (beletristická) knížka, ke které jsem se nejvíc vracel. Už jsem ji tak dvanáct, patnáct let neměl v ruce a bojím se, že už by možná nebyla tak dobrá, jako tehdy, když mě oslovila.

Když jsem hledal název pro svůj blog, který by mne/ho nějak charakterizoval, bylo to asi to první, co mě napadlo. A myslím, že to docela přesně sedí - nebudu zastírat, že jsem chytrý a pohledný intelektuál, v některých věcech docela konzervativní. Rád se vyhraním vůči mase/davu. Zkrátka takový pěkný kabriolet :-)

A o čem, že to budu psát? O knížkách, o filmech, o muzice... jednoduše o životě. A hlavně ne o práci.