neděle 14. srpna 2011

Chození v písku

Jeff Beck je prostě génius. Netřeba nosit dříví do Athén a sovy do lesa. Náhodou jsem se však dostal k věci, která Jeffovo umění posunuje do úplně jiných sfér a jak říkají angličané, it blows my mind. Zkrátka hledal jsem si nějaké informace o Imeldě May (o které určitě něco napíšu) a narazil jsem na tohle:


Na začátku je Jeffovo famózní sólo (všimněte si té pravé ruky!!). A pak přijde na pódium Imelda jako královna, začně zpívat... a zbytek už se nedá popsat. Já u toho vždycky brečím jako želva. Taková je to síla!


pondělí 1. srpna 2011

Bezútěšná cesta

Dočetl jsem svého prvního Cormaca McCartyho - Pulitzerovou cenou oceněnou The Road (Cesta). Jde o velmi hutnou a depresivní vizi post-apokalyptického světa, který postihla nezmiňovaná globální katastrofa. Čtenář se neustále setkává pouze s jejími důsledky - všudypřítomný černý popel, zuhelnatělá a léty vysušená lidská těla, kostry zvířat, mrtvé stromy, rozpadající se města.

Tímto ponurým prostředím, s přicházející zimou, putuje ústřední dvojice - bezejmenný Muž a Chlapec, směřující z vnitrozemí na jih, k moři, kde by mělo být příznivější podnebí. Těžko říct, jak je chlapec starý, svět před katastrofou si nepamatuje/nezná, zároveň od katastrofy mohlo uběhnou (odhadem) maximálně deset let.

Největším problém našich poutníků je jídlo. Jsou neustále závislí na nalezení konzervované potravy dřív, než umřou hladem. Je to jeden z důvodů jejich putování - všechna místa, kterými prochází už byla mnohokrát prohledána jejich předchůdci a najít ještě nějaké neobjevené zásoby je velmi výjimečné. A konzervované jídlo je jediná možnost - všechny rostliny a stromy jsou uschlé a žádná zvířata nežijí.

Druhým důvodem pro neustálé putování jsou zbylí přeživší lidé. Lidskost se ze světa vytratila, nedostatek jídla často vede ke kanibalizmu, ozbrojení lidé se stávají otrokáři apod. Naši dva poutníci se snaží dodržet, co si kdysi slíbili - že zůstanou těmi dobrými. Ale je to těžké. Dát slepému starci u cesty plechovku jídla? Stejně nejspíš brzy umře hlady a nám bude chybět... Zejména Chlapec je zde morální instancí a je pro něj těžké smířit se s realitou. Muž bez Chlapce by nejspíš morální zásady rychle ztratil.

Kromě podmanivého popisu reálií (určitě si to čtěte v teple, za světla a s dostatkem jídla po ruce ;-) jsou jedním z triumfů knížky lakonické rozhovory mezi Mužem a Chlapcem (vůbec celý styl textu je velmi minimalistický):

"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samozřejmě."
"Umřeme?"
"Někdy. Teď ne."
"A stále jdeme na jih."
"Ano."
"Takže nám bude teplo."
"Ano."
"Okay."
"Jak okay?"
"Nic. Jen okay."
"Bež spát."
"Okay."
"Zhasnu lampu. Je to v pořádku?"
"Ano. To je v pořádku."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samožřejmě, že můžeš."
"Co bys udělal, kdybych umřel."
"Kdyby's umřel, tak bych chtěl umřít také."
"Tak abys mohl být se mnou?"
"Ano. Abych mohl být s tebou."
"Okay."

Jako varování pro milovníky happy-endů se sluší uvést, že novela nekončí šťastně. Rovněž se nesluší prozrazovat konec, tak snad jen naznačím, že na konci, v posledním odstavci se skrývá malá, možná naděje.