čtvrtek 8. září 2011

Královna rockabilly. Single malt

Nedávno jsem se díval na film Wild Target (mám slabost pro britské komedie a speciálně pro Billa Nighye). Příjemná záležitost. V titulcích jsem zbystřil. Mayhem. Nějaká Imelda May. Hm. Nažhavil jsem internet a byla z toho láska na první poslech a pohled.

Čím mě Imelda uchvátila? V první řadě svým zjevem :-) Na světě je dneska spousta revivalů, ale málokdo vypadá tak malebně jako fanoušci a muzikanti rockabilly. Nicméně tenhle post je hlavně o muzice, takže... Imelda je hlavně famózní zpěvačka s výborným repertoárem.

Zajímavé je, že Imelda není z Ameriky, jak by každého na první pohled napadlo. Imelda je z Irska! Možná právě ten zaoceánský odstup jí umožnil uchopit rockabilly s odstupem a moderně. Pokud si poslechnete její poslední desku Mayhem, je tam všechno co má ve správném rockabilly být - zběsilé houpavé tempo, akustický kontrabas a obrovská "intergalaktická" echa (pro nemuzikanty, představte si zvuk rokenrolu zahraný v prázdném obilnářském sile ;-)


Zároveň jsou aranže a zvuk natolik současné, že kdo nemá aspoň trochu znalost hudební historie, tak by nejspíš asi nepoznal, že jde o retro. Imelda doposud vydala dvě desky. V roce 2008 desku Love Tattoo, která je taková "rockabilly sevřenější" a v loňském roce (2010) výbornou (a hudebně barevnější) Mayhem. Právě na této desce je vidět Imeldino "reprodukční" rozpětí - pěknou barvu má její křičený zpěv jako ve vypalovačkách Mayhem a Psycho, naopak něžná je v baladě Kentish Town Walz a melancholicky-bolestně patetická v jazzově bluesovém kousku Too Sad to Cry.


Imelda si postupně získává i světové renomé - o její spolupráci s Jeffem Beckem jsem již psal. Takže už se samozřejmě těším, až přestane obrážet britské kluby a přijede někdy k nám. Živě to určitě budce stát za to.


Žádné komentáře:

Okomentovat