neděle 3. června 2012

Ne Židovský, ale Jidiš policejní klub

Již delší dobu jsem měl zálusk přečíst si v angličtině nějakého Michaela Chabona (čti šejbon). Přirozeně na Kindlu. Bohužel, Amazon mě čas od času nepříjemně překvapí, že některé knížky nejsou v elektronické podobě. Což v případě bestsellerových autorů není asi úplně dobrá vizitka. Nicméně Amazon to postupně napravuje - na léto chystá vydání Pulizerovou cenou ověnčený román Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye a nedávno vydal Židovský policejní klub, kterým jsem se do Chabona pustil já.

Četl jsem v angličtině, kde je originální název The Yiddish Policemen's Union. Když srovnáte anglický a český název knihy, musí člověka překvapit překlad yiddish (jidiš) - židovský. I jen tak obecně je význam těchto dvou slov dost podstatně odlišný. A v románu má jidiš docela klíčový význam. Takže si tak říkám, co všechno dalšího se ještě ztratilo v překladu.

Děj knihy je zasazen do alternativní historie: stát Izrael nevznikl, USA dočasně propůjčily Aljašku židovským uprchlíků z Evropy, Německo sice porazilo ve válce Sovětský svaz, nicméně Berlín byl v roce 1946 zničen jadernými zbraněmi atd. Příběh samotný se odehrává v současnosti, kdy USA chtějí převzít židovský distrikt na Aljašce zpátky do své správy.

Hlavním hrdinou je židovský detektiv Meyer Landsman, alkoholik a detektiv z oddělení vražd v metropoli Sitka (skutečné město na Aljašce). Za několik týdnů dojde k převodu Aljašky zpět do americké správy a tím dojde i ke zrušení židovské samosprávy, policejního sboru atd. a pro Landsmana zcela jistě nebude v nových poměrech místo - policie bude v rukou původního obyvatelstva, Tlingitů. V této situaci, začne Landsman řešit vraždu (pro něj) neznámého muže, která ho velmi zvláštním způsobem zasáhne a jejíž nitky vedou, jak se postupně ukáže, až do nejvyšších politických pater.

Sitka je velice svérázné město. Je to takové typické americké velkoměsto z drsné školy, říznuté Jeruzalémem. Jsou v něm čtvrti spravované ortodoxními jidiš klany, často zločineckými. Jsou v něm podzemní "Varšavské tunely", které vykopali první emigranti, protože Američanům moc nevěřili. Jeho oficiálním jazykem je jidiš. Spoustu jidiš výrazů, často slangových, se bez vysvětlování používá i přímo v knize (vzadu je slovníček). Například sholem (kus, kousek) je bouchačka, shlosser (mechanik) je najatý zabiják a Shoyfer (hudební nástroj šofar) je lokální výrobce mobilních telefonů. Podobný princip je použit v knize Mechanický pomeranč (kde je slangovým jazykem ruština).

Ačkoliv je hlavním žánrem knihy detektivka z drsné školy (hodně Chandlerovské), právě zasazení děje do alternativního vesmíru přidalo románu další kvalitu a rozměr. A je to taky důvod, proč mohla tato detektivka vyhrát tři významné sci-fi ceny: Nebula, Hugo a Locus.

Kniha rozhodně stojí za přečtení. I když mi trochu trvalo, než jsem se do ní začetl a "nasál" význam jidiš výrazů, v druhé půlce jsem se od ní nemohl odtrhnout. Po tomto zážitku se už moc těším na letní vydání Kavaliera a Claye.

sobota 31. března 2012

Klub rváčů

Je to už pár let, co jsem viděl film Klub rváčů. Dodneška si z něj pamatuju famózní závěrečnou scénu. Co si budu pamatova z knížky Fight Club (Klub rváčů)? Moc toho asi nebude.

Knížka to není špatná. Bohužel, trpí jakousi "jednorázovostí". Celou četbu mne mrzelo, že kvůli filmu, který jsem viděl dřív, jsem už dopředu věděl, jaký je vztah mezi dvěma hlavníma postavama - vypravěčem a Tylerem Durdenem. Tím ovšem vyprchá hodně z kvality příběhu.

Další, co mne z knihy celkem výrazně minulo, je její generační zaměření. Kdybych ji četl cca ve dvaceti, pětadvaceti, asi by mě to dosti oslovilo. Takhle mi to přišlo hodně nihilistické. Což sice chápu, ale nestotožňuju se s tím. Už holt nejsem mladý rozlobený muž.

Závěr filmu už jsem zmiňoval, takže i v knize jsem se těšil na bravurní pointu. Želbohu, nepřišla a abych pravdu řekl, závěr mě dost zklamal. Při prvním čtení jsem vlastně nepochopil, co se stalo, tak nějak to vyšumnělo do ztracena. Až teprve, když jsem četl doslov a následně se k závěru podruhé vrátil, mi došlo, co se odehrálo.

Z předcházejících odstavců to vypadá, že nestojí za to knihu číst. To bych zase něřekl. Sám jsem jí ve svém Amazoním čtenářském deníčku dal 4 hvězdičky z 5. Je výborně napsaná a vystavěná (kromě toho závěru). Jenom jsme si nějak nesedli v čase.

Pár citátů, které jsem si zatrhnul v Kindlu:

"A nebyl jsem jediný otrok svého zahnízďovacího instinktu. Lidi, které jsem znal, kteří vysedávali v koupelně s pornografií, nyní vysedávali v koupelně se svým katalogem nábytku z IKEA."

"Můj táta každých šest let založil v novém městě novou rodinu. To není ani tak rodina, jako že spíš rozjel frenčízu."

"Telocvičny jsou přeplněný chlápkama, co se snaží vypadat jako skutečný chlapi. Jako kdyby být chlapem znamenalo vypadat tak, jak říká nějaký sochař nebo umělecký ředitel."

čtvrtek 1. března 2012

Rok s Kindlem

Už je to rok, co jsem si jako dárek k narozeninám koupil čtečku e-knih Kindle. Rok v životě čtenáře je dlouhá doba, takže není od věci malé ohlédnutí. Celý rok čtu (knihy) takřka výhradně z Kindlu. A až na jednu výjimku, čtu pouze v angličtině. (Tu češtinu teď trochu napravím - k aktuálním narozeninám jsem dostal v papírové podobě Ekonomii dobra a zla od Tomáše Sedláčka.)

Musím říct, že na Kindle jsem si velmi zvykl, čte se z něj velice příjemně a celé jeho používání je velmi pohodlné. I když jsem si ho původně koupil pro čtení odborné literatury, nakonec, tak půl na půl čtu odborné věci a beletrii. Snadnost, s jakou se na Kindlu čte anglická beletrie mě trochu zaskočila - do té doby jsem nebyl schopný přečíst (papírovou) knihu v originálu a tady to najednou jde nějak samo.

Kromě následného "čtenářského deníku", jsem přečetl, či "významně rozečetl" 17 odborných knih (ale to sem nepatří).

Uff! Patnáct knížek a tři povídky. To není špatný! A koukám, že jsem se nějak dal na sci-fi. Budu si muset naložit více Cormaca McCarthyho :-)

středa 29. února 2012

Nebuď smutný, říká Brad

To jsem takhle jednou brouzdal internetem, byl smutný... No dobře, smutný nebývám :-)

To jsem jednou takhle brouzdal internetem a narazil na video od svého oblíbeného klavíristy Brada Mehldaua. Jde o píseň Don't Be Sad z nedávného alba Highway Rider.

Píseň samotná je nádherná, v typickém "Mehldauovském" rytmu začíná z drobného motivu a rozvíjí se do mohutné orchestrace, aby pak zase jemně skončila. Prostě má takové Gaussovo rozložení :-) Co mě zaujalo (a moc se mi líbilo), jak graficky pěkně je ta orchestrace zpracovaná. Je krásně a přehledně vidět, kdy se přidává určitý nástroj, kdy skončí apod. Zkrátka hudební lahůdka - pro oko i pro ucho. Mňam!


neděle 12. února 2012

Tahle země není pro starý

Mám za sebou svého druhého "Cormaca" a jsem nadšený. Jsem tak nadšený, že mám chuť si přečíst všechno, co napsal. Zvolil jsem (nejspíš nezáměrně) zajímavou strategii - čtu jeho knížky chronologicky od konce. Začal jsem The Road (Cesta), pokračoval No Country for Old Men (Tahle země není pro starý) a čeká mě The Border Trilogy (Hraniční trilogie).

Titul samotný je, samozřejmě, jak u nás, tak ve světě, zpopularizován hlavně výborným filmem bratří Coenů. Dnes, pět let po premiéře (2007), si stále mnoho lidí pamatuje postavu sociopatického nájemného vraha Antona Chigurha v podání excelentního Javiera Bardema (to byl ten chlápek s kyslíkovou lahví napojenou na jateční pistoli).

Chigurh (s podobnou, až zaměnitelnou výslovností jako anglicky sugar - cukr) je zvráceně famózní a ústřední postavou i v knize. Byť, jak je u McCarthyho zvykem, se nedozvíme mnoho o jeho motivaci a vůbec kontextu jeho života. Jako protiváha tohoto iracionálního zla vystupuje v knize starý šerif (ze staré školy) Tom Bell, který pamatuje, či zná z vyprávění pionýrské začátky místní země (texaské mexicko-americké pohraničí). Šerif do příběhu vstupuje jednak jako vypravěč - kdy každá kapitola je uvozena buď jeho vzpomínkami, nebo filozofováním nad stavem současného světa - a dále jako jedna z postav, popisovaná z pohledu třetí osoby. Třetím do páru a spouštěčem a katalyzátorem děje-tragedie je pak svérázný, lakonický vietnamský veterán Llewelyn Moss.

Jednou ze zajímavých rovin knihy, která vůči sobě staví tři hlavní postavy, je i srovnání různých válečných generací - jednotlivé ničivé konflikty jsou prezentovány skrze navrátilé veterány - druhá světová válka (šerif Bell), válka ve Vietnamu (Moss) a drogová válka (Chigurh). To že se mimo jiné (a jaksi mimoděk) každá z postav stává zrcadlem prožitého konfliktu, svědčí o McCarthyho genialitě.

Jelikož jsem četl v angličtině, nedá mi to, abych se nezastavil u jazyka, jímž je kniha napsána. McCarthy je proslulý svým úsporným vyjadřováním. Nepoužívá rozlišování mezi popisem a přímou řečí. Specificky pro angličtinu pak nepoužívá apostrofy pro vynechání písmen a důsledně používá neurčitý člen a i tam, kde by gramaticky správně mělo být an. V textu se také často vyskytují zkrácené a slangové výrazy, se kterými si můj The New Oxford American Dictionary slovník v Kindlu neví rady. Nicméně člověk si na tato specifika rychle zvykne a čte se to báječně.

Zakončím pár citáty, které jsem si v knížce zvýraznil:

"Stačí velmi málo, vládnout dobrým lidem. Velmi málo. A špatným lidem nelze vládnout vůbec. Anebo pokud lze, nikdy jsem o tom neslyšel."


"Myslím, že někdy lidé chtějí raději špatnou odpověď, než vůbec žádnou odpověď."


"Bylo to, jak mi jednou řekl jeden hráč (basketbalu), že když má nějaké drobné zranění, které ho otravuje, obtěžuje, tak hraje lépe. Udržuje to jeho mysl zaměřenou na jednu věc, místo na sto jiných."


"Jsou dva druhy lidí, kteří nepokládají mnoho otázek. Ti jedni jsou příliš hloupí a ti druzí to nepotřebují."