Drátenický Pulitzer

Není všechno zlato, co se třpytí. Ne všechno, co vyhraje nějakou cenu, je dobré/kvalitní. Ohledně literatury asi došlo k podobné situaci, jako když Barack Obama dostal Nobelovu cenu za mír. Konkrétně mám na mysli novelu Paula Hardinga Tinkers (česky Tuláci), která získala Pulitzerovu cenu za literaturu za rok 2010.

Než se pustím do samotné knihy, zastavil bych se u českého názvu knihy. Zdá se mi, že se opět projevila česká specialita "mrvení názvů", která se nejčastěji vyskytuje u filmů. Český význam slova tinker je dráteník. Dráteník je i  povolání jedné ze dvou hlavních postav. O toulání, tulácích apod. nepadne v knížce ani slovo. Takže asi tak :-(

Jak jsem se vlastně k téhle knize dostal? To jsem takhle jednou brouzdal mezi knížkama po Amazonu a zaujala mě knížka, která vyhrála Pulitzera a stála příjemných $5 (cca 100,- Kč). Měla pouhých 192 stránek - to slupnu jako malinu. Jak jsem se mýlil...

S přestávkama jsem četbou strávil asi čtyři měsíce. Nechtělo se mi do čtení, bylo to utrpení. Neustále jsem sledoval, kolik ještě zbývá do konce. Nevzdával jsem to, říkal jsem si, že tam přece musí být něco skryto. Možná že je, ale já jsem to nenašel. Čím podle mne kniha nejvíc trpí, je absence dostatečně robustní dramatické konstrukce, která by unesla/utáhla byť tak krátký útvar. Zkrátka, příběh nefunguje. Nemá dobrou stavbu.

Za zmínku určitě stojí jazyk. Novela je psána velmi krásnou angličtinou (což je možná důvod, proč se zapomnělo na "vyprávění"). Občas jsou zde dechberoucí popisy - zejména musím ocenit scénu stěhování doktorova domu. Ale jako celek to prostě nefunguje.

Pulitzerova cena je jistě kvalitní ocenění a určitě stojí za to se podle něj orientovat. Ale někdy prostě šlápnou vedle.

A cappella metal

Hned na úvod video:

A cappella metal. Mazec, co? Na tohle jsem narazil náhodou při brouzdání po YouTube. Když jsem před lety slyšel poprvé Apocalypticu, líbilo se mi, jak písně od Metallicy "unesly" nástrojovou transformaci (cellový kvartet). Tehdy to bylo nové a zajímavé. Dnes už je to trochu nuda.

A cappella kapela :-) Van Canto zkusila něco podobného - všechny nástroje, kromě bicích nahradila lidským hlasem. Časem to už tak zajímavý nebude - takový revival. Ale teď je to zábava.

Musím přiznat, že hlasově jsou Van Canto disponovaní dobře. Zejména bych vypíchnul rockově příjemný sólový zpět, hlasovou wah-wah ekvilibristiku a samořejmě rytmiku (rakkatakka dandan). A taky výběr repertoáru - je příjemné si zavzpomínat s (metalovou) klasikou (pro ty neznalé, od shora dolů: Metallica, Manowar, Iron Maiden).

Van Canto - Fear of the Dark

Metallica a Lou Reed? 2in1

Čekáte na nové album Metalliky? Čekáte na nové album Lou Reeda? Vaše čekání je u konce! Za cenu jednoho CD dostanete oboje :-)

OK, dost marketingu. Stalo se něco velmi nepravděpodobného a pro mne velmi příjemného. Dva moji letití hudební favoriti se dali nečekaně dohromady a natočili společné album. Pro mne je to tedy dost nečekané a byť jsou oba protagonisté součástí rockové scény, těch protikladů je opravdu hodně. Např. dnes už mainstreamová kapela vs. svérazný "sametově undergroundový" písničkář. 60tá vs. 80tá léta, kdy začínali, perfekcionisti vs. bluesově relaxovaný kytarista, kterému nevadí nějaké to brnknutí vedle, či falešný tón atd. Na druhou stranu, v obou případech jde o rockové legendy, které enormně ovlivnily hudební dění a mají myriády následovníků a epigonů.


Album vychází 31. října. Máme se na co těšit.

Královna rockabilly. Single malt

Nedávno jsem se díval na film Wild Target (mám slabost pro britské komedie a speciálně pro Billa Nighye). Příjemná záležitost. V titulcích jsem zbystřil. Mayhem. Nějaká Imelda May. Hm. Nažhavil jsem internet a byla z toho láska na první poslech a pohled.

Čím mě Imelda uchvátila? V první řadě svým zjevem :-) Na světě je dneska spousta revivalů, ale málokdo vypadá tak malebně jako fanoušci a muzikanti rockabilly. Nicméně tenhle post je hlavně o muzice, takže... Imelda je hlavně famózní zpěvačka s výborným repertoárem.

Zajímavé je, že Imelda není z Ameriky, jak by každého na první pohled napadlo. Imelda je z Irska! Možná právě ten zaoceánský odstup jí umožnil uchopit rockabilly s odstupem a moderně. Pokud si poslechnete její poslední desku Mayhem, je tam všechno co má ve správném rockabilly být - zběsilé houpavé tempo, akustický kontrabas a obrovská "intergalaktická" echa (pro nemuzikanty, představte si zvuk rokenrolu zahraný v prázdném obilnářském sile ;-)

Zároveň jsou aranže a zvuk natolik současné, že kdo nemá aspoň trochu znalost hudební historie, tak by nejspíš asi nepoznal, že jde o retro. Imelda doposud vydala dvě desky. V roce 2008 desku Love Tattoo, která je taková "rockabilly sevřenější" a v loňském roce (2010) výbornou (a hudebně barevnější) Mayhem. Právě na této desce je vidět Imeldino "reprodukční" rozpětí - pěknou barvu má její křičený zpěv jako ve vypalovačkách Mayhem a Psycho, naopak něžná je v baladě Kentish Town Walz a melancholicky-bolestně patetická v jazzově bluesovém kousku Too Sad to Cry.

Imelda si postupně získává i světové renomé - o její spolupráci s Jeffem Beckem jsem již psal. Takže už se samozřejmě těším, až přestane obrážet britské kluby a přijede někdy k nám. Živě to určitě budce stát za to.

Chození v písku

Jeff Beck je prostě génius. Netřeba nosit dříví do Athén a sovy do lesa. Náhodou jsem se však dostal k věci, která Jeffovo umění posunuje do úplně jiných sfér a jak říkají angličané, it blows my mind. Zkrátka hledal jsem si nějaké informace o Imeldě May (o které určitě něco napíšu) a narazil jsem na tohle:

Na začátku je Jeffovo famózní sólo (všimněte si té pravé ruky!!). A pak přijde na pódium Imelda jako královna, začně zpívat... a zbytek už se nedá popsat. Já u toho vždycky brečím jako želva. Taková je to síla!

Bezútěšná cesta

Dočetl jsem svého prvního Cormaca McCartyho - Pulitzerovou cenou oceněnou The Road (Cesta). Jde o velmi hutnou a depresivní vizi post-apokalyptického světa, který postihla nezmiňovaná globální katastrofa. Čtenář se neustále setkává pouze s jejími důsledky - všudypřítomný černý popel, zuhelnatělá a léty vysušená lidská těla, kostry zvířat, mrtvé stromy, rozpadající se města.

Tímto ponurým prostředím, s přicházející zimou, putuje ústřední dvojice - bezejmenný Muž a Chlapec, směřující z vnitrozemí na jih, k moři, kde by mělo být příznivější podnebí. Těžko říct, jak je chlapec starý, svět před katastrofou si nepamatuje/nezná, zároveň od katastrofy mohlo uběhnou (odhadem) maximálně deset let.

Největším problém našich poutníků je jídlo. Jsou neustále závislí na nalezení konzervované potravy dřív, než umřou hladem. Je to jeden z důvodů jejich putování - všechna místa, kterými prochází už byla mnohokrát prohledána jejich předchůdci a najít ještě nějaké neobjevené zásoby je velmi výjimečné. A konzervované jídlo je jediná možnost - všechny rostliny a stromy jsou uschlé a žádná zvířata nežijí.

Druhým důvodem pro neustálé putování jsou zbylí přeživší lidé. Lidskost se ze světa vytratila, nedostatek jídla často vede ke kanibalizmu, ozbrojení lidé se stávají otrokáři apod. Naši dva poutníci se snaží dodržet, co si kdysi slíbili - že zůstanou těmi dobrými. Ale je to těžké. Dát slepému starci u cesty plechovku jídla? Stejně nejspíš brzy umře hlady a nám bude chybět... Zejména Chlapec je zde morální instancí a je pro něj těžké smířit se s realitou. Muž bez Chlapce by nejspíš morální zásady rychle ztratil.

Kromě podmanivého popisu reálií (určitě si to čtěte v teple, za světla a s dostatkem jídla po ruce ;-) jsou jedním z triumfů knížky lakonické rozhovory mezi Mužem a Chlapcem (vůbec celý styl textu je velmi minimalistický):

"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samozřejmě."
"Umřeme?"
"Někdy. Teď ne."
"A stále jdeme na jih."
"Ano."
"Takže nám bude teplo."
"Ano."
"Okay."
"Jak okay?"
"Nic. Jen okay."
"Bež spát."
"Okay."
"Zhasnu lampu. Je to v pořádku?"
"Ano. To je v pořádku."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samožřejmě, že můžeš."
"Co bys udělal, kdybych umřel."
"Kdyby's umřel, tak bych chtěl umřít také."
"Tak abys mohl být se mnou?"
"Ano. Abych mohl být s tebou."
"Okay."

Jako varování pro milovníky happy-endů se sluší uvést, že novela nekončí šťastně. Rovněž se nesluší prozrazovat konec, tak snad jen naznačím, že na konci, v posledním odstavci se skrývá malá, možná naděje.

Anvil! Může kovadlina dojmout?

Věřili byste tomu, že existuje kapela, o které se pochvalně vyjadřuje Lars Ulrich (Metallica), Scott Ian (Anthrax), Lemmy (Motörhead), Slash (Guns N' Roses, Velvet Revolver), či Tom Araya (Slayer) a pravděpodobně jste o ní nejspíš nikdy neslyšeli? Ano, je to tak - ta kapela se jmenuje Anvil a přiznám se, že já sám jsem o ní věděl pouze to, že existuje (existovala) a nikdy jsem ji neslyšel. Můj zájem o ni vzbudil až dokument Anvil! The Story of Anvil.

Dokument začíná sugestivně: "V létě 1984 některé z největších rockových skupin měly společné turné po Japonsku. Scorpions, Whitesnake, Bon Jovi. Všechny tyhle kapely prodaly miliony desek. Kromě jedné... Anvil.", podkresleno originálními záběry z japonského koncertu. Střih. Padesátiletý Lips (zpěv, sólová kytara) rozváží po Torontu dodávkou obědy.

Dokument popisuje tehdejší (2006) stav kapely, kdy hrají v torontských klubech pro pár desítek posluchačů a živí se příležitostnými pracemi. Nicméně stále mají rádi (svoji) hudbu, hrají (nikdy se nerozpadli) a věří, že se jim podaří znovu uspět. Náhle se jim naskytne šance jet turné po Evropě - největší za posledních 20 let, nicméně po slušném začátku (Swedish Rock Festival) se turné postupně mění v katastrofu, hlavně zásluhou neuvěřitelně diletantské manažerky. Mmj. je zde také jedno ošklivé extempore z Prahy (to se člověk zase jednou zastydí, že je Čech).

Aby bylo jasno, kluci z Anvil nejsou žádní neumětelové - Robb Reiner je velmi slušný bubeník o kterém s úctou mluví Lars Ulrich (bubeník Metalliky) a Lips je výborný kytarista (Lemmy kdysi Lipsovi nabídl místo kytaristy v Motörhead) a dobrý rockový zpěvák (občas mi připomíná Roba Halforda). Prostě ale nějak neměli štěstí.

Po zkaženém turné je dalším tématem snímku nahrávání nové desky, které provázejí podobné peripetie. Finále snímku je pak návrat na festival do Japonska a vy se přistihnete, jak klukům držíte palce, aby jim aspoň jednou něco vyšlo.

Film je z hlediska stavby velmi dobře a autenticky natočený - až se nechce věřit, že nejde o hraný dokument. Kluky z kapely si prostě zamilujete. A i když třeba nemáte rádi metal, tak když kapela v závěru rozjede pecku Metal on Metal, určitě si budete podupávat do rytmu.

Když se vrátím zpátky k titulku tohoto postu, tak podle novinářského pravidla implikuje otazník v titulku zápornou odpověď. Sám za sebe ale musím říct, že mne příběh kluků z Anvil dojal. A i když to zní jako klišé, tak když Lips v závěru říká "muzika přetrvá věčně, to je to umění a to je ta nejdůležitější věc", tak víte, že je to pravda.

Anvil - Metal on Metal