neděle 12. února 2012

Tahle země není pro starý

Mám za sebou svého druhého "Cormaca" a jsem nadšený. Jsem tak nadšený, že mám chuť si přečíst všechno, co napsal. Zvolil jsem (nejspíš nezáměrně) zajímavou strategii - čtu jeho knížky chronologicky od konce. Začal jsem The Road (Cesta), pokračoval No Country for Old Men (Tahle země není pro starý) a čeká mě The Border Trilogy (Hraniční trilogie).

Titul samotný je, samozřejmě, jak u nás, tak ve světě, zpopularizován hlavně výborným filmem bratří Coenů. Dnes, pět let po premiéře (2007), si stále mnoho lidí pamatuje postavu sociopatického nájemného vraha Antona Chigurha v podání excelentního Javiera Bardema (to byl ten chlápek s kyslíkovou lahví napojenou na jateční pistoli).

Chigurh (s podobnou, až zaměnitelnou výslovností jako anglicky sugar - cukr) je zvráceně famózní a ústřední postavou i v knize. Byť, jak je u McCarthyho zvykem, se nedozvíme mnoho o jeho motivaci a vůbec kontextu jeho života. Jako protiváha tohoto iracionálního zla vystupuje v knize starý šerif (ze staré školy) Tom Bell, který pamatuje, či zná z vyprávění pionýrské začátky místní země (texaské mexicko-americké pohraničí). Šerif do příběhu vstupuje jednak jako vypravěč - kdy každá kapitola je uvozena buď jeho vzpomínkami, nebo filozofováním nad stavem současného světa - a dále jako jedna z postav, popisovaná z pohledu třetí osoby. Třetím do páru a spouštěčem a katalyzátorem děje-tragedie je pak svérázný, lakonický vietnamský veterán Llewelyn Moss.

Jednou ze zajímavých rovin knihy, která vůči sobě staví tři hlavní postavy, je i srovnání různých válečných generací - jednotlivé ničivé konflikty jsou prezentovány skrze navrátilé veterány - druhá světová válka (šerif Bell), válka ve Vietnamu (Moss) a drogová válka (Chigurh). To že se mimo jiné (a jaksi mimoděk) každá z postav stává zrcadlem prožitého konfliktu, svědčí o McCarthyho genialitě.

Jelikož jsem četl v angličtině, nedá mi to, abych se nezastavil u jazyka, jímž je kniha napsána. McCarthy je proslulý svým úsporným vyjadřováním. Nepoužívá rozlišování mezi popisem a přímou řečí. Specificky pro angličtinu pak nepoužívá apostrofy pro vynechání písmen a důsledně používá neurčitý člen a i tam, kde by gramaticky správně mělo být an. V textu se také často vyskytují zkrácené a slangové výrazy, se kterými si můj The New Oxford American Dictionary slovník v Kindlu neví rady. Nicméně člověk si na tato specifika rychle zvykne a čte se to báječně.

Zakončím pár citáty, které jsem si v knížce zvýraznil:

"Stačí velmi málo, vládnout dobrým lidem. Velmi málo. A špatným lidem nelze vládnout vůbec. Anebo pokud lze, nikdy jsem o tom neslyšel."


"Myslím, že někdy lidé chtějí raději špatnou odpověď, než vůbec žádnou odpověď."


"Bylo to, jak mi jednou řekl jeden hráč (basketbalu), že když má nějaké drobné zranění, které ho otravuje, obtěžuje, tak hraje lépe. Udržuje to jeho mysl zaměřenou na jednu věc, místo na sto jiných."


"Jsou dva druhy lidí, kteří nepokládají mnoho otázek. Ti jedni jsou příliš hloupí a ti druzí to nepotřebují."

pátek 30. prosince 2011

Drátenický Pulitzer

Není všechno zlato, co se třpytí. Ne všechno, co vyhraje nějakou cenu, je dobré/kvalitní. Ohledně literatury asi došlo k podobné situaci, jako když Barack Obama dostal Nobelovu cenu za mír. Konkrétně mám na mysli novelu Paula Hardinga Tinkers (česky Tuláci), která získala Pulitzerovu cenu za literaturu za rok 2010.

Než se pustím do samotné knihy, zastavil bych se u českého názvu knihy. Zdá se mi, že se opět projevila česká specialita "mrvení názvů", která se nejčastěji vyskytuje u filmů. Český význam slova tinker je dráteník. Dráteník je i  povolání jedné ze dvou hlavních postav. O toulání, tulácích apod. nepadne v knížce ani slovo. Takže asi tak :-(

Jak jsem se vlastně k téhle knize dostal? To jsem takhle jednou brouzdal mezi knížkama po Amazonu a zaujala mě knížka, která vyhrála Pulitzera a stála příjemných $5 (cca 100,- Kč). Měla pouhých 192 stránek - to slupnu jako malinu. Jak jsem se mýlil...

S přestávkama jsem četbou strávil asi čtyři měsíce. Nechtělo se mi do čtení, bylo to utrpení. Neustále jsem sledoval, kolik ještě zbývá do konce. Nevzdával jsem to, říkal jsem si, že tam přece musí být něco skryto. Možná že je, ale já jsem to nenašel. Čím podle mne kniha nejvíc trpí, je absence dostatečně robustní dramatické konstrukce, která by unesla/utáhla byť tak krátký útvar. Zkrátka, příběh nefunguje. Nemá dobrou stavbu.

Za zmínku určitě stojí jazyk. Novela je psána velmi krásnou angličtinou (což je možná důvod, proč se zapomnělo na "vyprávění"). Občas jsou zde dechberoucí popisy - zejména musím ocenit scénu stěhování doktorova domu. Ale jako celek to prostě nefunguje.

Pulitzerova cena je jistě kvalitní ocenění a určitě stojí za to se podle něj orientovat. Ale někdy prostě šlápnou vedle.

úterý 27. prosince 2011

A cappella metal

Hned na úvod video:


A cappella metal. Mazec, co? Na tohle jsem narazil náhodou při brouzdání po YouTube. Když jsem před lety slyšel poprvé Apocalypticu, líbilo se mi, jak písně od Metallicy "unesly" nástrojovou transformaci (cellový kvartet). Tehdy to bylo nové a zajímavé. Dnes už je to trochu nuda.

A cappella kapela :-) Van Canto zkusila něco podobného - všechny nástroje, kromě bicích nahradila lidským hlasem. Časem to už tak zajímavý nebude - takový revival. Ale teď je to zábava.


Musím přiznat, že hlasově jsou Van Canto disponovaní dobře. Zejména bych vypíchnul rockově příjemný sólový zpět, hlasovou wah-wah ekvilibristiku a samořejmě rytmiku (rakkatakka dandan). A taky výběr repertoáru - je příjemné si zavzpomínat s (metalovou) klasikou (pro ty neznalé, od shora dolů: Metallica, Manowar, Iron Maiden).

Van Canto - Fear of the Dark

čtvrtek 27. října 2011

Metallica a Lou Reed? 2in1

Čekáte na nové album Metalliky? Čekáte na nové album Lou Reeda? Vaše čekání je u konce! Za cenu jednoho CD dostanete oboje :-)


OK, dost marketingu. Stalo se něco velmi nepravděpodobného a pro mne velmi příjemného. Dva moji letití hudební favoriti se dali nečekaně dohromady a natočili společné album. Pro mne je to tedy dost nečekané a byť jsou oba protagonisté součástí rockové scény, těch protikladů je opravdu hodně. Např. dnes už mainstreamová kapela vs. svérazný "sametově undergroundový" písničkář. 60tá vs. 80tá léta, kdy začínali, perfekcionisti vs. bluesově relaxovaný kytarista, kterému nevadí nějaké to brnknutí vedle, či falešný tón atd. Na druhou stranu, v obou případech jde o rockové legendy, které enormně ovlivnily hudební dění a mají myriády následovníků a epigonů.


Album vychází 31. října. Máme se na co těšit.



čtvrtek 8. září 2011

Královna rockabilly. Single malt

Nedávno jsem se díval na film Wild Target (mám slabost pro britské komedie a speciálně pro Billa Nighye). Příjemná záležitost. V titulcích jsem zbystřil. Mayhem. Nějaká Imelda May. Hm. Nažhavil jsem internet a byla z toho láska na první poslech a pohled.

Čím mě Imelda uchvátila? V první řadě svým zjevem :-) Na světě je dneska spousta revivalů, ale málokdo vypadá tak malebně jako fanoušci a muzikanti rockabilly. Nicméně tenhle post je hlavně o muzice, takže... Imelda je hlavně famózní zpěvačka s výborným repertoárem.

Zajímavé je, že Imelda není z Ameriky, jak by každého na první pohled napadlo. Imelda je z Irska! Možná právě ten zaoceánský odstup jí umožnil uchopit rockabilly s odstupem a moderně. Pokud si poslechnete její poslední desku Mayhem, je tam všechno co má ve správném rockabilly být - zběsilé houpavé tempo, akustický kontrabas a obrovská "intergalaktická" echa (pro nemuzikanty, představte si zvuk rokenrolu zahraný v prázdném obilnářském sile ;-)


Zároveň jsou aranže a zvuk natolik současné, že kdo nemá aspoň trochu znalost hudební historie, tak by nejspíš asi nepoznal, že jde o retro. Imelda doposud vydala dvě desky. V roce 2008 desku Love Tattoo, která je taková "rockabilly sevřenější" a v loňském roce (2010) výbornou (a hudebně barevnější) Mayhem. Právě na této desce je vidět Imeldino "reprodukční" rozpětí - pěknou barvu má její křičený zpěv jako ve vypalovačkách Mayhem a Psycho, naopak něžná je v baladě Kentish Town Walz a melancholicky-bolestně patetická v jazzově bluesovém kousku Too Sad to Cry.


Imelda si postupně získává i světové renomé - o její spolupráci s Jeffem Beckem jsem již psal. Takže už se samozřejmě těším, až přestane obrážet britské kluby a přijede někdy k nám. Živě to určitě budce stát za to.


neděle 14. srpna 2011

Chození v písku

Jeff Beck je prostě génius. Netřeba nosit dříví do Athén a sovy do lesa. Náhodou jsem se však dostal k věci, která Jeffovo umění posunuje do úplně jiných sfér a jak říkají angličané, it blows my mind. Zkrátka hledal jsem si nějaké informace o Imeldě May (o které určitě něco napíšu) a narazil jsem na tohle:


Na začátku je Jeffovo famózní sólo (všimněte si té pravé ruky!!). A pak přijde na pódium Imelda jako královna, začně zpívat... a zbytek už se nedá popsat. Já u toho vždycky brečím jako želva. Taková je to síla!


pondělí 1. srpna 2011

Bezútěšná cesta

Dočetl jsem svého prvního Cormaca McCartyho - Pulitzerovou cenou oceněnou The Road (Cesta). Jde o velmi hutnou a depresivní vizi post-apokalyptického světa, který postihla nezmiňovaná globální katastrofa. Čtenář se neustále setkává pouze s jejími důsledky - všudypřítomný černý popel, zuhelnatělá a léty vysušená lidská těla, kostry zvířat, mrtvé stromy, rozpadající se města.

Tímto ponurým prostředím, s přicházející zimou, putuje ústřední dvojice - bezejmenný Muž a Chlapec, směřující z vnitrozemí na jih, k moři, kde by mělo být příznivější podnebí. Těžko říct, jak je chlapec starý, svět před katastrofou si nepamatuje/nezná, zároveň od katastrofy mohlo uběhnou (odhadem) maximálně deset let.

Největším problém našich poutníků je jídlo. Jsou neustále závislí na nalezení konzervované potravy dřív, než umřou hladem. Je to jeden z důvodů jejich putování - všechna místa, kterými prochází už byla mnohokrát prohledána jejich předchůdci a najít ještě nějaké neobjevené zásoby je velmi výjimečné. A konzervované jídlo je jediná možnost - všechny rostliny a stromy jsou uschlé a žádná zvířata nežijí.

Druhým důvodem pro neustálé putování jsou zbylí přeživší lidé. Lidskost se ze světa vytratila, nedostatek jídla často vede ke kanibalizmu, ozbrojení lidé se stávají otrokáři apod. Naši dva poutníci se snaží dodržet, co si kdysi slíbili - že zůstanou těmi dobrými. Ale je to těžké. Dát slepému starci u cesty plechovku jídla? Stejně nejspíš brzy umře hlady a nám bude chybět... Zejména Chlapec je zde morální instancí a je pro něj těžké smířit se s realitou. Muž bez Chlapce by nejspíš morální zásady rychle ztratil.

Kromě podmanivého popisu reálií (určitě si to čtěte v teple, za světla a s dostatkem jídla po ruce ;-) jsou jedním z triumfů knížky lakonické rozhovory mezi Mužem a Chlapcem (vůbec celý styl textu je velmi minimalistický):

"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samozřejmě."
"Umřeme?"
"Někdy. Teď ne."
"A stále jdeme na jih."
"Ano."
"Takže nám bude teplo."
"Ano."
"Okay."
"Jak okay?"
"Nic. Jen okay."
"Bež spát."
"Okay."
"Zhasnu lampu. Je to v pořádku?"
"Ano. To je v pořádku."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ano. Samožřejmě, že můžeš."
"Co bys udělal, kdybych umřel."
"Kdyby's umřel, tak bych chtěl umřít také."
"Tak abys mohl být se mnou?"
"Ano. Abych mohl být s tebou."
"Okay."

Jako varování pro milovníky happy-endů se sluší uvést, že novela nekončí šťastně. Rovněž se nesluší prozrazovat konec, tak snad jen naznačím, že na konci, v posledním odstavci se skrývá malá, možná naděje.