sobota 31. března 2012

Klub rváčů

Je to už pár let, co jsem viděl film Klub rváčů. Dodneška si z něj pamatuju famózní závěrečnou scénu. Co si budu pamatova z knížky Fight Club (Klub rváčů)? Moc toho asi nebude.

Knížka to není špatná. Bohužel, trpí jakousi "jednorázovostí". Celou četbu mne mrzelo, že kvůli filmu, který jsem viděl dřív, jsem už dopředu věděl, jaký je vztah mezi dvěma hlavníma postavama - vypravěčem a Tylerem Durdenem. Tím ovšem vyprchá hodně z kvality příběhu.

Další, co mne z knihy celkem výrazně minulo, je její generační zaměření. Kdybych ji četl cca ve dvaceti, pětadvaceti, asi by mě to dosti oslovilo. Takhle mi to přišlo hodně nihilistické. Což sice chápu, ale nestotožňuju se s tím. Už holt nejsem mladý rozlobený muž.

Závěr filmu už jsem zmiňoval, takže i v knize jsem se těšil na bravurní pointu. Želbohu, nepřišla a abych pravdu řekl, závěr mě dost zklamal. Při prvním čtení jsem vlastně nepochopil, co se stalo, tak nějak to vyšumnělo do ztracena. Až teprve, když jsem četl doslov a následně se k závěru podruhé vrátil, mi došlo, co se odehrálo.

Z předcházejících odstavců to vypadá, že nestojí za to knihu číst. To bych zase něřekl. Sám jsem jí ve svém Amazoním čtenářském deníčku dal 4 hvězdičky z 5. Je výborně napsaná a vystavěná (kromě toho závěru). Jenom jsme si nějak nesedli v čase.

Pár citátů, které jsem si zatrhnul v Kindlu:

"A nebyl jsem jediný otrok svého zahnízďovacího instinktu. Lidi, které jsem znal, kteří vysedávali v koupelně s pornografií, nyní vysedávali v koupelně se svým katalogem nábytku z IKEA."

"Můj táta každých šest let založil v novém městě novou rodinu. To není ani tak rodina, jako že spíš rozjel frenčízu."

"Telocvičny jsou přeplněný chlápkama, co se snaží vypadat jako skutečný chlapi. Jako kdyby být chlapem znamenalo vypadat tak, jak říká nějaký sochař nebo umělecký ředitel."

čtvrtek 1. března 2012

Rok s Kindlem

Už je to rok, co jsem si jako dárek k narozeninám koupil čtečku e-knih Kindle. Rok v životě čtenáře je dlouhá doba, takže není od věci malé ohlédnutí. Celý rok čtu (knihy) takřka výhradně z Kindlu. A až na jednu výjimku, čtu pouze v angličtině. (Tu češtinu teď trochu napravím - k aktuálním narozeninám jsem dostal v papírové podobě Ekonomii dobra a zla od Tomáše Sedláčka.)

Musím říct, že na Kindle jsem si velmi zvykl, čte se z něj velice příjemně a celé jeho používání je velmi pohodlné. I když jsem si ho původně koupil pro čtení odborné literatury, nakonec, tak půl na půl čtu odborné věci a beletrii. Snadnost, s jakou se na Kindlu čte anglická beletrie mě trochu zaskočila - do té doby jsem nebyl schopný přečíst (papírovou) knihu v originálu a tady to najednou jde nějak samo.

Kromě následného "čtenářského deníku", jsem přečetl, či "významně rozečetl" 17 odborných knih (ale to sem nepatří).

Uff! Patnáct knížek a tři povídky. To není špatný! A koukám, že jsem se nějak dal na sci-fi. Budu si muset naložit více Cormaca McCarthyho :-)

středa 29. února 2012

Nebuď smutný, říká Brad

To jsem takhle jednou brouzdal internetem, byl smutný... No dobře, smutný nebývám :-)

To jsem jednou takhle brouzdal internetem a narazil na video od svého oblíbeného klavíristy Brada Mehldaua. Jde o píseň Don't Be Sad z nedávného alba Highway Rider.

Píseň samotná je nádherná, v typickém "Mehldauovském" rytmu začíná z drobného motivu a rozvíjí se do mohutné orchestrace, aby pak zase jemně skončila. Prostě má takové Gaussovo rozložení :-) Co mě zaujalo (a moc se mi líbilo), jak graficky pěkně je ta orchestrace zpracovaná. Je krásně a přehledně vidět, kdy se přidává určitý nástroj, kdy skončí apod. Zkrátka hudební lahůdka - pro oko i pro ucho. Mňam!


neděle 12. února 2012

Tahle země není pro starý

Mám za sebou svého druhého "Cormaca" a jsem nadšený. Jsem tak nadšený, že mám chuť si přečíst všechno, co napsal. Zvolil jsem (nejspíš nezáměrně) zajímavou strategii - čtu jeho knížky chronologicky od konce. Začal jsem The Road (Cesta), pokračoval No Country for Old Men (Tahle země není pro starý) a čeká mě The Border Trilogy (Hraniční trilogie).

Titul samotný je, samozřejmě, jak u nás, tak ve světě, zpopularizován hlavně výborným filmem bratří Coenů. Dnes, pět let po premiéře (2007), si stále mnoho lidí pamatuje postavu sociopatického nájemného vraha Antona Chigurha v podání excelentního Javiera Bardema (to byl ten chlápek s kyslíkovou lahví napojenou na jateční pistoli).

Chigurh (s podobnou, až zaměnitelnou výslovností jako anglicky sugar - cukr) je zvráceně famózní a ústřední postavou i v knize. Byť, jak je u McCarthyho zvykem, se nedozvíme mnoho o jeho motivaci a vůbec kontextu jeho života. Jako protiváha tohoto iracionálního zla vystupuje v knize starý šerif (ze staré školy) Tom Bell, který pamatuje, či zná z vyprávění pionýrské začátky místní země (texaské mexicko-americké pohraničí). Šerif do příběhu vstupuje jednak jako vypravěč - kdy každá kapitola je uvozena buď jeho vzpomínkami, nebo filozofováním nad stavem současného světa - a dále jako jedna z postav, popisovaná z pohledu třetí osoby. Třetím do páru a spouštěčem a katalyzátorem děje-tragedie je pak svérázný, lakonický vietnamský veterán Llewelyn Moss.

Jednou ze zajímavých rovin knihy, která vůči sobě staví tři hlavní postavy, je i srovnání různých válečných generací - jednotlivé ničivé konflikty jsou prezentovány skrze navrátilé veterány - druhá světová válka (šerif Bell), válka ve Vietnamu (Moss) a drogová válka (Chigurh). To že se mimo jiné (a jaksi mimoděk) každá z postav stává zrcadlem prožitého konfliktu, svědčí o McCarthyho genialitě.

Jelikož jsem četl v angličtině, nedá mi to, abych se nezastavil u jazyka, jímž je kniha napsána. McCarthy je proslulý svým úsporným vyjadřováním. Nepoužívá rozlišování mezi popisem a přímou řečí. Specificky pro angličtinu pak nepoužívá apostrofy pro vynechání písmen a důsledně používá neurčitý člen a i tam, kde by gramaticky správně mělo být an. V textu se také často vyskytují zkrácené a slangové výrazy, se kterými si můj The New Oxford American Dictionary slovník v Kindlu neví rady. Nicméně člověk si na tato specifika rychle zvykne a čte se to báječně.

Zakončím pár citáty, které jsem si v knížce zvýraznil:

"Stačí velmi málo, vládnout dobrým lidem. Velmi málo. A špatným lidem nelze vládnout vůbec. Anebo pokud lze, nikdy jsem o tom neslyšel."


"Myslím, že někdy lidé chtějí raději špatnou odpověď, než vůbec žádnou odpověď."


"Bylo to, jak mi jednou řekl jeden hráč (basketbalu), že když má nějaké drobné zranění, které ho otravuje, obtěžuje, tak hraje lépe. Udržuje to jeho mysl zaměřenou na jednu věc, místo na sto jiných."


"Jsou dva druhy lidí, kteří nepokládají mnoho otázek. Ti jedni jsou příliš hloupí a ti druzí to nepotřebují."

pátek 30. prosince 2011

Drátenický Pulitzer

Není všechno zlato, co se třpytí. Ne všechno, co vyhraje nějakou cenu, je dobré/kvalitní. Ohledně literatury asi došlo k podobné situaci, jako když Barack Obama dostal Nobelovu cenu za mír. Konkrétně mám na mysli novelu Paula Hardinga Tinkers (česky Tuláci), která získala Pulitzerovu cenu za literaturu za rok 2010.

Než se pustím do samotné knihy, zastavil bych se u českého názvu knihy. Zdá se mi, že se opět projevila česká specialita "mrvení názvů", která se nejčastěji vyskytuje u filmů. Český význam slova tinker je dráteník. Dráteník je i  povolání jedné ze dvou hlavních postav. O toulání, tulácích apod. nepadne v knížce ani slovo. Takže asi tak :-(

Jak jsem se vlastně k téhle knize dostal? To jsem takhle jednou brouzdal mezi knížkama po Amazonu a zaujala mě knížka, která vyhrála Pulitzera a stála příjemných $5 (cca 100,- Kč). Měla pouhých 192 stránek - to slupnu jako malinu. Jak jsem se mýlil...

S přestávkama jsem četbou strávil asi čtyři měsíce. Nechtělo se mi do čtení, bylo to utrpení. Neustále jsem sledoval, kolik ještě zbývá do konce. Nevzdával jsem to, říkal jsem si, že tam přece musí být něco skryto. Možná že je, ale já jsem to nenašel. Čím podle mne kniha nejvíc trpí, je absence dostatečně robustní dramatické konstrukce, která by unesla/utáhla byť tak krátký útvar. Zkrátka, příběh nefunguje. Nemá dobrou stavbu.

Za zmínku určitě stojí jazyk. Novela je psána velmi krásnou angličtinou (což je možná důvod, proč se zapomnělo na "vyprávění"). Občas jsou zde dechberoucí popisy - zejména musím ocenit scénu stěhování doktorova domu. Ale jako celek to prostě nefunguje.

Pulitzerova cena je jistě kvalitní ocenění a určitě stojí za to se podle něj orientovat. Ale někdy prostě šlápnou vedle.

úterý 27. prosince 2011

A cappella metal

Hned na úvod video:


A cappella metal. Mazec, co? Na tohle jsem narazil náhodou při brouzdání po YouTube. Když jsem před lety slyšel poprvé Apocalypticu, líbilo se mi, jak písně od Metallicy "unesly" nástrojovou transformaci (cellový kvartet). Tehdy to bylo nové a zajímavé. Dnes už je to trochu nuda.

A cappella kapela :-) Van Canto zkusila něco podobného - všechny nástroje, kromě bicích nahradila lidským hlasem. Časem to už tak zajímavý nebude - takový revival. Ale teď je to zábava.


Musím přiznat, že hlasově jsou Van Canto disponovaní dobře. Zejména bych vypíchnul rockově příjemný sólový zpět, hlasovou wah-wah ekvilibristiku a samořejmě rytmiku (rakkatakka dandan). A taky výběr repertoáru - je příjemné si zavzpomínat s (metalovou) klasikou (pro ty neznalé, od shora dolů: Metallica, Manowar, Iron Maiden).

Van Canto - Fear of the Dark

čtvrtek 27. října 2011

Metallica a Lou Reed? 2in1

Čekáte na nové album Metalliky? Čekáte na nové album Lou Reeda? Vaše čekání je u konce! Za cenu jednoho CD dostanete oboje :-)


OK, dost marketingu. Stalo se něco velmi nepravděpodobného a pro mne velmi příjemného. Dva moji letití hudební favoriti se dali nečekaně dohromady a natočili společné album. Pro mne je to tedy dost nečekané a byť jsou oba protagonisté součástí rockové scény, těch protikladů je opravdu hodně. Např. dnes už mainstreamová kapela vs. svérazný "sametově undergroundový" písničkář. 60tá vs. 80tá léta, kdy začínali, perfekcionisti vs. bluesově relaxovaný kytarista, kterému nevadí nějaké to brnknutí vedle, či falešný tón atd. Na druhou stranu, v obou případech jde o rockové legendy, které enormně ovlivnily hudební dění a mají myriády následovníků a epigonů.


Album vychází 31. října. Máme se na co těšit.