High tech tango v Praze

Na den Vítězného února (25. 2.) zavítá do Prahy jedno ze dvou nejvýznamnějších electrotango uskupení - Gotan Project, aby tady představili svoji novou desku Tango 3.0. Koncert se koná v divadle Archa, cena lístků je trochu vyšší. Bohužel, budu tou dobou na dovolené, takže mi tato významná událost unikne, ale co - to je život.

Pokud by byl někdo na vážkách, které že to je to další (ze dvou nejvýznamnějších) uskupení, tak je to samozřejmě Bajofondo.

Elita & plebs

"Propast mezi elitou, která si stahuje a titulkuje aktuální seriály z vyspělého zahraničí, a plebsem, odkázaným na televizí šířený odpad z rozvojového světa, se opět rozevřela o něco více." (Nový prostor, 369).

Tenhle výrok mě pobavil a zároveň s ním hluboce souhlasím (ano, já patřím k té elitě :-) Na druhou stranu si říkám, že jak autor fejetonu/výroku, tak já nevlastníme televizi, takže náš pohled může být zkreslený.

Musím se přiznat, že můj mediální obzor je značně omezený - pravidelně čtu pouze Respekt a Hospodářské noviny. Ale i tak ke mně dorazilo, že televize Nova nasadila do hlavního vysílacího času těžký kalibr - tureckou telenovelu (prý už to zase přesunula).

Patřím ke Generaci X (v Česku oblíbený termín Husákovy děti mě nechává chladným - sorry, já jsem Michala Davida (fuj!) neposlouchal), která by měla pomalu "přicházet k válu". Nějak nechápu, proč to veřejný prostor nerespektuje/nereflektuje. Na druhou stranu si říkám, dobře nám (= jim) tak. Až to tady bude k nevydržení, odejdu do Anglie. Nebo do lesů, jako Thoreau.

Stále dávat blues...

Dnes jsem si v novinách přečetl smutnou zprávu - zemřel irský kytarista Gary Moore. Krásný "skleněný" tón jeho kytary už bude znít jenom z desek.

Garyho jsem potkal ještě jako teenager, když tehdy aktuálně vyšla jeho sólová deska Wild Frontier a ačkoliv jsem ji už dlouho neslyšel, dodnes si pamatuji keltskou vypalovačku Over the Hills and Far Away a instrumentálku The Loner.

Gary se mi pak na čas ztratil z očí, abychom se znovu po letech potkali, oba již jako staří bluesmani :-) Jeho deska Still Got the Blues patří k mým nejoblíbenějším a představuje esenci Garyho kytarové krásy.

Paradoxně nejpozději jsem se dostal ke Garyho ranější tvorbě. Ano, Thin Lizzy. A zároveň Garyho sólová deska Back on the Streets, kde mu Phil Lynott jako host nazpíval fenomenální baladu Parisienne Walkways.

Gary už je v bluesovém nebi, pokoj jeho duši.

Kolik tváří má Bob Dylan?

 Člověk by neřekl, jak takový "kvalitní" plátek jako Aha, může vydávat kvalitní (bez ironie) filmy. Asi to koupili v nějakým balíku a bylo jim líto to nevydat. Každopádně za hezkých 49,- jsem shlédl film Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (I'm Not There).

Už na obalu mě překvapila plejáda hvězd, která ve filmu hraje (většinou hlavní role): Cate Blanchett, Richard Gere, Heath Ledger, Julianne Moore, Christian Bale, Charlotte Gainsbourg. Vzhledem k typu filmu to asi všichni brali jako poctu Dylanovi. Film je to typicky klubový, vyprávění je značně experimentální a některé scény velmi surrealistické.

Tím experimentální mám na mysli formu snímku - Bob Dylan (nikdy pod svým pravým jménem, což mi přijde vzhledem k počtu jeho pseudonymů typické) je interpretován šesti různými herci - každý z nich představuje jedno typické období Dylanova života. Dvanáctiletý černošský(!) kluk představuje mladičkého fabulujícího/mystifikujícího Dylana až do setkání s Woodym Guthriem, famózní Cate Blanchett elektrifikovaného Dylana v šedesátých letech, Christian Bale (naštěstí) převážně na fotkách jako folkový Dylan v první půlce šedesátých let, atd.

Navzdory experimentální formě jsou ale ve filmu zachyceny všechny důležité aspekty Dylanova života - Guthrieho už jsem zmiňoval, dobu folkových protest-songů (na fotkách výborně zachycena Julianne Moore jako mladá Joan Baez), elektrifikace a vypískání na festivalu v Newportu, motocyklová nehoda a poustevničení, ad. Na druhou stranu předpokládám, že lidé, kteří nemají alespoň základní představu o peripetiích Dylanovy dráhy, se museli ve filmu dosti ztrácet. Mně samotnému trvalo dost dlouho, než jsem některé metafory, scény a obrazy rozpletl.

Film má velice poutavou vizuální stránku a vlastně lituju, že jsem ho nemohl vidět v kině. Z hereckých výkonů bych vyzvedl Cate Blanchett, která se Dylanovi podobala i fyzicky a Richarda Gera, který zobrazil Dylanovo poustevničení, stylizované do legendy o Billym the Kidovi. Christiana Balea kvůli jeho "koženému" obličeji zrovna nemusím, ale i on se ve filmu na fotkách do Dylana výtečně převtělil.

Je zde samozřejmě spousta Dylanovy muziky, ze svých oblíbených skladeb bych uvedl Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again, One More Cup of Coffee, Man In the Long Black Coat, Idiot Wind, Mr. Tambourine Man a samozřejmě Like a Rolling Stone.

Last Convertible

Četl jsem tu knížku asi pětkrát. Když pominu moji v dětství oblíbenou sérii O pejskovi a kočičce, je Poslední kabriolet (beletristická) knížka, ke které jsem se nejvíc vracel. Už jsem ji tak dvanáct, patnáct let neměl v ruce a bojím se, že už by možná nebyla tak dobrá, jako tehdy, když mě oslovila.

Když jsem hledal název pro svůj blog, který by mne/ho nějak charakterizoval, bylo to asi to první, co mě napadlo. A myslím, že to docela přesně sedí - nebudu zastírat, že jsem chytrý a pohledný intelektuál, v některých věcech docela konzervativní. Rád se vyhraním vůči mase/davu. Zkrátka takový pěkný kabriolet :-)

A o čem, že to budu psát? O knížkách, o filmech, o muzice... jednoduše o životě. A hlavně ne o práci.