Anvil! Může kovadlina dojmout?

Věřili byste tomu, že existuje kapela, o které se pochvalně vyjadřuje Lars Ulrich (Metallica), Scott Ian (Anthrax), Lemmy (Motörhead), Slash (Guns N' Roses, Velvet Revolver), či Tom Araya (Slayer) a pravděpodobně jste o ní nejspíš nikdy neslyšeli? Ano, je to tak - ta kapela se jmenuje Anvil a přiznám se, že já sám jsem o ní věděl pouze to, že existuje (existovala) a nikdy jsem ji neslyšel. Můj zájem o ni vzbudil až dokument Anvil! The Story of Anvil.

Dokument začíná sugestivně: "V létě 1984 některé z největších rockových skupin měly společné turné po Japonsku. Scorpions, Whitesnake, Bon Jovi. Všechny tyhle kapely prodaly miliony desek. Kromě jedné... Anvil.", podkresleno originálními záběry z japonského koncertu. Střih. Padesátiletý Lips (zpěv, sólová kytara) rozváží po Torontu dodávkou obědy.

Dokument popisuje tehdejší (2006) stav kapely, kdy hrají v torontských klubech pro pár desítek posluchačů a živí se příležitostnými pracemi. Nicméně stále mají rádi (svoji) hudbu, hrají (nikdy se nerozpadli) a věří, že se jim podaří znovu uspět. Náhle se jim naskytne šance jet turné po Evropě - největší za posledních 20 let, nicméně po slušném začátku (Swedish Rock Festival) se turné postupně mění v katastrofu, hlavně zásluhou neuvěřitelně diletantské manažerky. Mmj. je zde také jedno ošklivé extempore z Prahy (to se člověk zase jednou zastydí, že je Čech).

Aby bylo jasno, kluci z Anvil nejsou žádní neumětelové - Robb Reiner je velmi slušný bubeník o kterém s úctou mluví Lars Ulrich (bubeník Metalliky) a Lips je výborný kytarista (Lemmy kdysi Lipsovi nabídl místo kytaristy v Motörhead) a dobrý rockový zpěvák (občas mi připomíná Roba Halforda). Prostě ale nějak neměli štěstí.

Po zkaženém turné je dalším tématem snímku nahrávání nové desky, které provázejí podobné peripetie. Finále snímku je pak návrat na festival do Japonska a vy se přistihnete, jak klukům držíte palce, aby jim aspoň jednou něco vyšlo.

Film je z hlediska stavby velmi dobře a autenticky natočený - až se nechce věřit, že nejde o hraný dokument. Kluky z kapely si prostě zamilujete. A i když třeba nemáte rádi metal, tak když kapela v závěru rozjede pecku Metal on Metal, určitě si budete podupávat do rytmu.

Když se vrátím zpátky k titulku tohoto postu, tak podle novinářského pravidla implikuje otazník v titulku zápornou odpověď. Sám za sebe ale musím říct, že mne příběh kluků z Anvil dojal. A i když to zní jako klišé, tak když Lips v závěru říká "muzika přetrvá věčně, to je to umění a to je ta nejdůležitější věc", tak víte, že je to pravda.

Anvil - Metal on Metal

Charley je pes!

Dočetl jsem svoji první knížku v angličtině. Tím myslím knížku beletristickou - ty odborné už čtu léta. Díky schopnosti Kindlu zobrazovat (výkladový) slovník přímo ve čteném textu se mi "stalo", že jsem knížku neodložil po pár přečtených stranách, ale celou ji přečetl.

Největší problém u papírových knížek v angličtině vždycky byl, že neznámá slovíčka bránila člověku se začíst a neustálé hledání nebo vypisování slovíček na později je pracné a člověka to přestane bavit. Proč se mi podobná věc nestává u odborných knížek? Inu, protože počítačová literatura má ustálenou doménu slov, která se člověk za ta léta naučil a ten zbytek se dá pochopit z kontextu. Naproti tomu u beletrie, co autor to jiný styl a jiná množina slov. No a Kindle tenhle problém elegantně a technologicky příjemně vyřešil.

Jak už jsem zmiňoval v předešlém postu, první (beletristická) e-knížka, kterou jsem si koupil byla Travels with Charley (Toulky s Charleym) od Steinbecka. Steinbecka jsem měl vždycky rád a ty základní věci jsem od něj v češtině přečetl. Nicméně Charley se mi stále nějak vyhýbal. Poprvý jsem se s ním setkal na střední škole, kde jsem v hodině angličtiny četl úryvek, který mě zaujal a dodnes si ho pamatuju (a jsem rád, že jsem ho po letech v knížce rozpoznal). Od té doby jsem si chtěl Charleyho přečíst, ale podařilo se mi to až nyní. Co mě překvapilo - a z úryvku to nebylo zřejmé - že Charley je pes! Ano, Steinbeck cestoval po Americe se svým psem.

Téma knížky je mi blízké - šedesátiletý Steinbeck se vydal dodávkou po Spojených státech, aby zjistil, jaká je "současná" Amerika a Američané (ostatně podtitul knížky je Hledání Ameriky). Projížděl místa, která třicet let neviděl, kde vyrůstal, která chtěl kdysi/vždycky navštívit, apod. Na počátku cesty to byla potřeba vystoupit ze slonovinové věže uznávaného spisovatele a zjistit "pravdu" o lidech, o nichž píše. Na konci cesty pak bylo poznání, že když se člověk vydá na cestu, tak i když se vrátí zpátky, tak nikdy už není jako dřív - cesta ho proměnila (a možná už to samo rozhodnutí/potřeba odejít).

Tohle říká Steinbeck o městě, kde kdysi žil:

"My town had grown and changed and my friend along with it. Now returning, as changed to my friend as my town was to me, I distorted his picture, muddied his memory. When I went away I had died, and so became fixed and unchangeable. My return caused only confusion and uneasiness.".

Zapálit oheň

kindle /kindl/ [v. trans] Zapálit nebo založit oheň. Podnítit nebo inspirovat (emoci nebo pocit): a love of art was kindled in me. [intrans] (emocionálně) být vzrušený: She pressed on, enthusiasm kindling within her. [intrans] stát se vášnivým nebo vzrušeným: the young man kindled at once.

(přeloženo a opsáno z "šetřiče" Kindlu)

Je to co pár týdnů, co jsem si pořídil čtečku elektronických knih Kindle. A jsem s ní moc spokojený. O tom, jaké skvělé vlastnosti Kindle má, jak se ovládá a jak se z něj čte už toho bylo napsáno mnoho, takže se zaměřím spíše na sociálnější věci, které se Kindlu týkají.

Začnu tím, co je vždycky jako první protiargument - no jo, ale (papírová) knížka je prostě knížka! Částečně souhlasím. Nedávno jsem k narozeninám dostal knihu o Fridě Kahlo (mé oblíbené malířce). Má cca formát A4, barevné obrázky/reprodukce, křídový papír, atd. Pro takový typ knih Kindle rozhodně není. Ten je naopak výborný na to, co nazývám "spotřební literaturou". Tedy odborné knihy a beletrie, kterou nemusím mít v knihovně (přece jenom - když máte v knihovně Odyssea od Joyce a někdo k vám přijde na návštěvu, hned cítíte v diskuzi intelektuální převahu :-)

Že je nabídka českých elektronických knih tristní je známá věc a mění se to jen pomalu. Pokud pominu knihy zdarma, našel jsem jen jeden český obchod, kde se dají koupit knížky v Kindle formátu: WKnihy. Nabídka je malá, ale snad se časem rozroste. Jiná česká vydavatelství vsadila na buď formát PDF nebo epub, (což by nevadilo, protože je lze převést), ale bohužel bez výjimky používají DRM :-( Fuj a hanba!!

Takže Kindle je, dle mého názoru, zatím hlavně pro anglicky čtoucí čtenáře. A zde mne Kindle nadchl - nikdy jsem nepřečetl anglickou knihu (beletristickou, odborné čtu běžně). Vždycky jsem ji po pár stránkách odložil, protože těch slovíček, co jsem neznal bylo moc a přestalo mě to bavit. Ovšem s Kindlem a jeho vestavěným (výkladovým) slovníkem se čte jedna radost. Už jsem přelouskal půlku Travels with Charlie (Toulky s Charliem) od Steinbecka a jednu povídku Black Swan (Černá Labuť) od Bruce Sterlinga. A těším se na další.

Avizoval jsem tu sociálnost, takže pro dvě výše zmiňované knížky dávám k dispozici svoje zvýrazněné pasáže (rozkliknout preview).

High tech tango v Praze

Na den Vítězného února (25. 2.) zavítá do Prahy jedno ze dvou nejvýznamnějších electrotango uskupení - Gotan Project, aby tady představili svoji novou desku Tango 3.0. Koncert se koná v divadle Archa, cena lístků je trochu vyšší. Bohužel, budu tou dobou na dovolené, takže mi tato významná událost unikne, ale co - to je život.

Pokud by byl někdo na vážkách, které že to je to další (ze dvou nejvýznamnějších) uskupení, tak je to samozřejmě Bajofondo.

Elita & plebs

"Propast mezi elitou, která si stahuje a titulkuje aktuální seriály z vyspělého zahraničí, a plebsem, odkázaným na televizí šířený odpad z rozvojového světa, se opět rozevřela o něco více." (Nový prostor, 369).

Tenhle výrok mě pobavil a zároveň s ním hluboce souhlasím (ano, já patřím k té elitě :-) Na druhou stranu si říkám, že jak autor fejetonu/výroku, tak já nevlastníme televizi, takže náš pohled může být zkreslený.

Musím se přiznat, že můj mediální obzor je značně omezený - pravidelně čtu pouze Respekt a Hospodářské noviny. Ale i tak ke mně dorazilo, že televize Nova nasadila do hlavního vysílacího času těžký kalibr - tureckou telenovelu (prý už to zase přesunula).

Patřím ke Generaci X (v Česku oblíbený termín Husákovy děti mě nechává chladným - sorry, já jsem Michala Davida (fuj!) neposlouchal), která by měla pomalu "přicházet k válu". Nějak nechápu, proč to veřejný prostor nerespektuje/nereflektuje. Na druhou stranu si říkám, dobře nám (= jim) tak. Až to tady bude k nevydržení, odejdu do Anglie. Nebo do lesů, jako Thoreau.

Stále dávat blues...

Dnes jsem si v novinách přečetl smutnou zprávu - zemřel irský kytarista Gary Moore. Krásný "skleněný" tón jeho kytary už bude znít jenom z desek.

Garyho jsem potkal ještě jako teenager, když tehdy aktuálně vyšla jeho sólová deska Wild Frontier a ačkoliv jsem ji už dlouho neslyšel, dodnes si pamatuji keltskou vypalovačku Over the Hills and Far Away a instrumentálku The Loner.

Gary se mi pak na čas ztratil z očí, abychom se znovu po letech potkali, oba již jako staří bluesmani :-) Jeho deska Still Got the Blues patří k mým nejoblíbenějším a představuje esenci Garyho kytarové krásy.

Paradoxně nejpozději jsem se dostal ke Garyho ranější tvorbě. Ano, Thin Lizzy. A zároveň Garyho sólová deska Back on the Streets, kde mu Phil Lynott jako host nazpíval fenomenální baladu Parisienne Walkways.

Gary už je v bluesovém nebi, pokoj jeho duši.

Kolik tváří má Bob Dylan?

 Člověk by neřekl, jak takový "kvalitní" plátek jako Aha, může vydávat kvalitní (bez ironie) filmy. Asi to koupili v nějakým balíku a bylo jim líto to nevydat. Každopádně za hezkých 49,- jsem shlédl film Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (I'm Not There).

Už na obalu mě překvapila plejáda hvězd, která ve filmu hraje (většinou hlavní role): Cate Blanchett, Richard Gere, Heath Ledger, Julianne Moore, Christian Bale, Charlotte Gainsbourg. Vzhledem k typu filmu to asi všichni brali jako poctu Dylanovi. Film je to typicky klubový, vyprávění je značně experimentální a některé scény velmi surrealistické.

Tím experimentální mám na mysli formu snímku - Bob Dylan (nikdy pod svým pravým jménem, což mi přijde vzhledem k počtu jeho pseudonymů typické) je interpretován šesti různými herci - každý z nich představuje jedno typické období Dylanova života. Dvanáctiletý černošský(!) kluk představuje mladičkého fabulujícího/mystifikujícího Dylana až do setkání s Woodym Guthriem, famózní Cate Blanchett elektrifikovaného Dylana v šedesátých letech, Christian Bale (naštěstí) převážně na fotkách jako folkový Dylan v první půlce šedesátých let, atd.

Navzdory experimentální formě jsou ale ve filmu zachyceny všechny důležité aspekty Dylanova života - Guthrieho už jsem zmiňoval, dobu folkových protest-songů (na fotkách výborně zachycena Julianne Moore jako mladá Joan Baez), elektrifikace a vypískání na festivalu v Newportu, motocyklová nehoda a poustevničení, ad. Na druhou stranu předpokládám, že lidé, kteří nemají alespoň základní představu o peripetiích Dylanovy dráhy, se museli ve filmu dosti ztrácet. Mně samotnému trvalo dost dlouho, než jsem některé metafory, scény a obrazy rozpletl.

Film má velice poutavou vizuální stránku a vlastně lituju, že jsem ho nemohl vidět v kině. Z hereckých výkonů bych vyzvedl Cate Blanchett, která se Dylanovi podobala i fyzicky a Richarda Gera, který zobrazil Dylanovo poustevničení, stylizované do legendy o Billym the Kidovi. Christiana Balea kvůli jeho "koženému" obličeji zrovna nemusím, ale i on se ve filmu na fotkách do Dylana výtečně převtělil.

Je zde samozřejmě spousta Dylanovy muziky, ze svých oblíbených skladeb bych uvedl Stuck Inside of Mobile with the Memphis Blues Again, One More Cup of Coffee, Man In the Long Black Coat, Idiot Wind, Mr. Tambourine Man a samozřejmě Like a Rolling Stone.